Ztracený ráj - strana 88
Co do toho pletete rodinu? Rodina byla jedna strana mince a můj život, můj svět, strana druhá. Měl jsem v sobě dva životy. Potřeboval jsem v sobě dva životy. Jeden jel po kolejích a ten druhý, nekonečně připoutaný k prvnímu, se vznášel na křídlech volnosti. Kličkoval, stoupal i padal.
Žiji dvěma životy, ale mám jedno velké srdce plné lásky. Nemám zapotřebí milovat všechny lidi, celý svět, tudíž svou lásku mohu rozdělit jen mezi ty, jež mám rád. A protože jich je tak málo, mohu si dovolit je milovat velkou, neředěnou, nepředstíranou, nespoutanou láskou. Mám jedno veliké srdce a tím miluji vše, ve svých obou životech. Když jsem s rodinou, miluji ji celou nezměrnou kapacitou svého srdce, a pokud hraji, tak hraji naplno, dávám do toho celé své srdce. Když jsem s rodinou, nehraji a naopak, když hraji nechávám rodinu rodinou. Zní to absurdně, ale těžko se to vysvětluje někomu, kdo není schopen odlišit rodinu od práce, od zábavy, vaření od milování, od povinností, atd. Copak, když nakupujete, myslíte mezi regály plných zboží na to, jak se večer budete milovat, (neboť se vaše milování řídí podle kalendáře a ten říká, že dnes?) Copak večer při milování přemýšlíte o tom, co budete zítra vařit? Ano? Tak to je s vámi hodně špatné. A pak kdo z nás potřebuje psychiatra!? Dával jsem do všeho váhu celého svého velkého srdce. Když jsem hrál, tak jsem hrál a když jsem se miloval, tak jsem se miloval. A basta!
Ale abych se vrátil k muzice. Všechny akce nebyly takové, jako ta předchozí. Ta následující ukázala na to, že ne všechny akce se dají dělat stejně, že ne všichni konzumenti muziky jsou stejní. A abych ukázal na ten rozdíl, neboť jinak chápe muziku velkoměšťák a jinak prostý, obyčejný člověk, pro které jsme byli zvyklí hrát, tedy lidé z vesnic, budu opět trochu konkrétnější.
Seděli jsme ve vlaku a uháněli vstříc hanácké metropoli. Tentokrát jsme jeli vlakem, neměl jsem chuť se motat v městském mumraji plného aut a tramvají, zvlášť, když nikdo z nás neměl tušení, kde leží objekt, kde máme hrát. Většina pozvaných věděla jen, že mají jet tou a tou tramvají a na té a té zastávce vystoupit. Proto jsme jeli vlakem a na nádraží se připojili k ostatním pozvaným. Byla ta naše první společná cesta veřejnými prostředky. (Většinou jsme jezdili autem.) Ti otrlejší byli na pohledy okolí zvyklí, mě však neušel pohrdavý výraz spolucestujících, sdílejících stejný vlak, krčící nosy lidí na nádraží i odpor městského davu. Nejhorší to snad bylo v tramvaji. Kde sjíždějící se účastníci, ze všech světa stran, byli nashromáždili, koncentrováni, v jedné tramvaji. Zhnusen, víc než mé okolí, jsem s ostatními dorazil na místo určení a tam po nás ještě chtěli vstupné. Jaksi jim nedošlo, že ty nástroje s sebou neneseme jen tak, abychom neměli ruce prázdné. Vzbudili jsme menší rozruch u vchodu, domáhajíc se vstupu jako „učinkující“. Nakonec se dostavil sám pořádající oslavenec, aby uklidnil rozbouření a my se dostali konečně dovnitř i bez placení. Byli jsme uvnitř, ale abych mluvil za sebe, nemohl jsem se zbavit dojmu, že se na nás upírají ty samé pohrdavé pohledy jako ve vlaku, na nádraží i v tramvaji. Malá část těch, jež tvořili společnost, na kterou jsem byl zvyklý zde byla, ale jinak to páchlo nadřazeností ve stylu jako, Burani přijeli, nebo Chovejte se zde slušně, ne jako doma, a podobně.
Naše vystoupení bylo naplánováno až na třetí hodinu ranní a před námi hrál zlatý hřeb celého večera, (ne neznámá), místí kapela, jež natočila ne jednu desku, jejíž skladby hráli i v rádiu, a kdo ví, zda se nechystali do televize. Bylo to kytarově-metalové seskupení, patřící právě mezi ty kapely, jež zpívaly straně, po rudou vlajkou, to co chtěla slyšet, aby si po revoluci hráli na mučedníky. Většina notně zpitých, v této pokročilé hodině, při jejich vystoupení jako by ožila, a v extázi kytarového nářezu, do sebe, (odbíhajíc z parketu), lili exovku za exovkou. Vychlastali všechno, i to co nebylo jejich, a nehlídáno stálo na stole. Kdo ví, zda nevychlemtali i to hlídané, možná, že i drze vytrhávali půllitry z rukou vlastníků.
S posledním nekonečným závěrem, do nekonečna se opakujícím, nakonec konečně dohráli. Ale většina místních fandů neměla v úmyslu se spokojit z koncem. Tak se přidávalo. A nakonec ještě jeden nekonečně nekonečný závěr. A pak i přes nespokojenost rozlíceného davu na parketu, uvolnili pódium. Přišla na nás řada, ale nikomu se nechtělo. Trvalo to hodnou chvíli, než jsme se ocitli nahoře a sledovali nespokojeně rozbouřený dav dole. Před každým vystoupením jsem míval trému, ale tohle bylo něco jiného. Jako bych měl někomu vnutit něco, co nechce. Nastupovali jsme v nové sestavě. (Tomáš s námi už na kytaru nehrál.) Tudíž jsme se, po předchozí, převážně kytarové sestavě, objevili na pódiu už jen ve čtyřech, tedy jen basa, housle, bicí a klávesy. Šílící dav pod námi, dychtící po metalovém nářezu, spustil nepříjemný poprask. Hvízdání nebralo konce a já cítil nutkání to zase sbalit. Štěpán to vycítil a jeho pohled měl svou váhu. Nemusel nic říkat. Zatnul jsem zuby a soustředil se na svou činnost, na to, proč jsem zde. Pískot slábl, parket se vyprazdňoval. Ti, jež předchozí extáze probrala k bdělosti, opět upadli do alkoholového spánku. Posilněni další dávkou alkoholu padli tam, kde zrovna byli, kde stáli. Na prázdném parketu se povalovali zpité postavy, ležící v těch nejbizarnějších polohách, i jednoho psa jsem tam viděl spát se svým pánem. To byl pohled, který mi nepřidal moc chuti do hraní. Ale byli jsme pozváni, tak budeme hrát. Těsně pod pódiem se tísnilo těch několik pár našich příznivců, jež s námi nechyběli na žádné akci. Soustředil jsem se na ně. Potřeboval jsem pozitivní motivaci, chtěl jsem pro někoho hrát.
Odehrál jsem to nejhorší vystoupení ve svém životě. Bylo nejhorší a bylo poslední. Od té doby jsme s hraním přestali. Byla to škola života nebo vystřízlivění? Otevřelo nám to oči a vzalo chuť. Na začátku jsme se Štěpánem začínali a na konci jsme byli zase jen sami dva. Pokoušeli jsme se o nový projekt, tedy jen basa, klávesy, Indický sitár a ženský hlas. Ale nedařilo se. Nakonec padl i tenhle projekt, a bylo definitivně po hraní.
Vím, co si o mě někdo myslí. Říkáte si, kde je mé srdce plné nadšení, které jsem dával do hraní, že?
Měl jsem srdce plné lásky, ale neměl jsem ho komu dát. Nebylo komu bych hrál. Bylo to jako milovat někoho, kdo o vás nestojí. Komu dáváte najevo svou lásku, svou oddanost a on vás přehlíží jako paseku, jako by jste neexistovali. To vezme jednomu chuť do všeho, ale pořád máte jakous takous naději, ještě není nic ztracené. Ale pokud nemáte koho milovat, je po všem. Je marné jakékoli počínání.
„Kde nic není, ani smrt nebere.“
Neměl jsem nic. Přišel jsem o poslední radost ze života. Byl jsem bez práce i bez muziky. Klesl jsem na dno a začal nenávidět lidi zase o trochu víc. Opravdu šťastný rok.
S příchodem léta dostala výpověď i Helena. Ne, nepracoval se mnou v textilce, ale kolektivizace, jako by neskončila. Všelikeré drobné, státní provozovny se rušily, a centralizovaně byly integrovány do větších měst. Do tak velkých, že i naše okresní město bylo na tuhle kolektivní centralizaci malé. Za základnu nové centrální, integrované provozovny, byla určena hanácká metropole. Helena nedomyslela důsledky svého počínání, když odmítla do metropole Hané dojíždět. Ocitla se vedle mě na dlažbě. Tak jsme tam oba seděli a přemýšleli, co bude dál. Bál jsem se toho, co bude dál, když takovýhle rok, s tím, co přinesl, co předvedl, měl být pro mě nejšťastnější. Od začátku roku se to na mě jen hrnulo, jedno za druhým. Co roční období to jedna nepříjemnost. Začalo to zimou. A proč ne? Já vím, že jste se ve škole učili, že první ročním obdobím je jaro, ale zamyslete se nad tou hloupostí, a dojde vám, jaké bláboly do vás ve škole hustili a kolika blábolům dodnes věříte.