Ztracený ráj - strana 39
Věděl jsem, že všechny klapky s písmenky se zvedají tak jak mají, proto jsem problém hledal právě v posunu toho válce. Dál jsem už nic nerozebíral, stejně jsem neměl čím. Ani nebylo třeba. Jen jsem se pokoušel přijít na princip toho, jak to má fungovat. Pátral jsem po příčině problému. A nebyl to žádný problém. Na jednu stranu šel válec posunout rukou a na druhou stranu ho přece muselo něco tahat. A to něco nemohlo být nic jiného, než pružina, nebo něco na ten způsob. Samozřejmě. Žádné takové pérko jsem sice nenašel, zato jsem objevil kolečko, které v sobě ukrývalo pružinu podobnou, té, co v budíku pohání nepokoj a celé důmyslné soukolí, až po rafiky. To bylo ono. K mé radosti nebyla pružina ani prasklá. V útrobách stroje, odkud jsem zdemontovat ten válec, jsem našel i ten chybějící pásek s háčky na obou koncích. Nevěděl jsem sice co hledám, ale když jsem to našel, věděl jsem, že to bylo to, co jsem hledal. Jeden konec pásku jsem zaklesnul do kolečka s pérkem a druhý nemohl patřit jinam, než někam do posuvného držáku válce.
Všechno našlo své místo. Po několika zkouškách, jsem pružinové kolečko seřídil na požadovaný tah, aby se válec nevracel příliš prudce, ale aby se posouval, a byl jsem hotov. Netrvalo to víc jak půl hodinky. A kdo ví, jak dlouho, tam na té skříni ten stroj zbytečně ležel. Byl jsem na sebe hrdý. Nejenže jsem ho dokázal opravit, když si s ním ostatní dospělí nevěděli rady, ale měl jsem skoro svůj psací stroj. Půjčený, ale svůj. Nebylo to tak úplně mé vlastnictví, ale měl jsem svůj psací stroj. To byl můj sen.
Teď jsem se mohl pustit do práce. Vytrhal jsem papíry ze sešitů, (z těch nelinkovaných), vložil jeden do stroje a začal se učit psát. Tím, že jsem si ten stroj sám opravil, jsem pochopil i jeho některé funkce, a tak mi nedělalo žádné problémy pochopit, k čemu slouží všechny ty páčky a tlačítka. Zhruba za hodinu, a po dvou, třech zkažených papírech, jsem se pustil do psaní seznamu skladeb na svých kazetách.
Klepání stroje dokonce přilákalo i Jindru s Pytlem. Ne, nepřišli se mi vysmívat, ale přišli si uspokojit svoje „My jsme ti to říkali.“ Asi jsem je zklamal, když se na mě přišli podívat, jak jsem na tom a když uslyšeli, jak „datluji“, nevěřili vlastním uších a posléze ani očím. Nešetřili chválou a já rostl ve své pýše. Cítil jsem, jak rostu v jejich očích. A stejně jako každý hlupák, kterému se pochlebuje, jsem se začal holedbat, že to nic nebylo. Cítil jsem v sobě neodolatelnou touhu jim všechno povědět, všechno jim vyplkal, celý štěstím bez sebe.
Mé nadšení vyprchávalo a já začínal tušit, že se schyluje k nejhoršímu. Z jejich řečí, se mezi řádky dalo vypozorovat, že teď, když je stroj funkční, bude zapotřebí mi ho sebrat, dokud je funkční.
Jak jsem se mýlil. Nesebrali mi ho a pokud ho budu potřebovat, mohu si ho zatím nechat prý na pokoji. To mě vyvedlo z míry. Vyrazilo mi to dech a byl jsem štěstím celý bez sebe. Vznášel jsem se štěstím nad zemí a zapomněl, že z větších výšek bývají i větší pády.
Ani by mě nenapadlo ho nechávat jen tak na pokoji. Pokud jsem na něm nepsal, schoval jsem si ho do skříně. No a? Tak jsem sobec. Kdyby to bylo obráceně, to by jste mluvili jinak. To by bylo všechno v pořádku, že? To by bylo vaše právo. Když jste si ho opravili, máte na něj výhradní právo, ale já jsem sobec. Kdyby byl kdokoli jiný, takový aktivní blbec, jako já, a získal by stejným způsobem, za stejných okolností psací stroj, už vidím, jak by ho ochotně půjčoval. Tím méně mě. Aha. Tohle už znám.
Nic. Nikomu nic. Co je mě po nich. Oni na mě také neberou ohled. No tak jsem sobec. No a? Já se s tím naučím žít. Je to jen mé svědomí. A vy mi vlezte na záda.
Muselo přijít zklamání. Tak už to na světě chodí. Nikdy není nic tak růžové, aby to nemohlo zčernat, (a nikdy není nic tak černého, aby to nemohlo být ještě černější). Nic není tak skvělé, aby mi to lidi nepokazili.
Netrvalo to dlouho a po internátě se to rozkřiklo.
Tesař má psací stroj.
Najednou ho všichni nutně potřebovali. Ale byl jsem neoblomný, ale oni šli ještě dál ve své podlosti. Šli si na mě stěžovat. Chodili po jednou i v houfech na vychovatelnu, fňukali a rozkřikovali se, že i oni na ten stroj mají přece také nárok.
Aby se zamezilo nepokojům, kvůli tomu, že já jsem si opravil psací stroj, který by jinak ležel bez ladu a skladu ve vychovatelně na skříni, museli s tím vychovatelé něco dělat.
Věděl jsem, že jednoho dne tomu budu muset čelit. A ta chvíle nastala. Otevřeli se dveře a v nich stál Jindra. Za ním pobaveně a s neskrývaným výsměchem, pokukovali hlavy těch, co mi ten stroj záviděli a chodili si na mě stěžovat.
Vysvětlil jsem Jindrovi, že ten stroj potřebuji. Kvůli tomu jsem si ho přece půjčil, ale ostatní se na mě okamžitě snesli jako divoké včely. Že prý ho nepotřebuji přece pořád, tak ať ho nezamykám do skříně a půjčím jim ho. Byl jsem sám proti přesile a na Jindrovi bylo vidět, že stejně jinou možnost nemám. Těžko jsem se mohl ohrazovat tím, že jsem si ho přece opravil, že je můj. Věděl jsem, že o něj tak jako tak přijdu, ale kdybych nepovil, hrozilo by, že bych o něj přišel úplně a napořád. Takhle se jevila malá pravděpodobnost, že si na něm sem tam, občas ještě něco napíši. Musel jsem ustoupit. Bylo to ponižující a potupné. Asi nejhorší na tom bylo sledovat povýšenost v očích ostatních, kteří to všechno zavinili. Ty jejich šklebící se ksichty. Snášet prohru i to, jak se mi drze vysmívali, jak nad mou porážkou ohrnovali nos, protože oni mi to přece říkali, že jim ho stejně budu muset půjčit. Dokonce mi hlavou bleskla myšlenka, že bych stroj uvedl do takového stavu, v jakém jsem ho získal, v jakém stavu jsem si ho, tenkrát tak pyšně nesl dolů na pokoj, a odnesl ho zpět na skříň. Jenže mé dílo bylo hotovo jen z poloviny a já ho chtěl dotáhnout do konce, abych o sobě pak nemusel pochybovat.
Takhle bylo vychováváno mé já. A pak se divíte, že jsem zahořkl vůči lidem? Pardon, vůči některým lidem? Že jsem sobec, samotář?
Naštěstí to však netrvalo věčně. Dostali po čem toužili, nabažili se toho, pokořili mě, a stroj už tak nutně nepotřebovali. Za pár týdnů se ke mně vrátil, ale už to nebylo ono. Jako by ho znesvětili, zneuctili. Jako by jejich špinavé, nenechavé pracky do něho vryly insignie povýšenosti, jako by ho označily cejchem jejich podlosti a nenechavosti.
Dokončil jsem svůj seznam, ale veškerá radost, veškeré nadšení pro onu práci, vyprchalo. Jediný komu jsem stroj půjčoval, byl můj soused z poslední lavice v prostřední řadě ve školní třídě, se kterým jsme hrávali „člověče“. Věděl, za jakým účelem jsem si ten stroj půjčil, a jelikož jsme jeden od druhého získávali nahrávky, byl na tom, (z hlediska pořádku ve skladbách), stejně jako já. Také neměl ve svých kazetách s nahrávkami přehled. Věděl, že jsem svůj seznam už dokončil, proto se rozhodl vypracovat zase on ten svůj. Půjčil jsem mu ho. V jeho případě jsem nehodlal dělat drahoty. Tomu bych ho půjčil, i kdyby si o něj řekl dřív. Ještě před mým potupným pokořením. Jsou lidi a lidi.
Čas prý zhojí rány. Já však nezapomněl. Nebyl to jediný a ani poslední incident, který zvětšoval propast mezi mnou a těmi lidmi. Kdybych věděl, co na mě ještě čeká, pokládal bych všechny tyhle zažité skutečnosti, za prkotiny. Kdyby … Kdyby …
„Kdyby byly v prdeli ryby, …“
Ať už se jednalo o prkotiny, či nikoli, v tu dobu to na mě mocně působilo. Každá lidská bytost je vytvářena prostředím, ve kterém přežívá a je ovlivňována okolím. Nejdůležitějším obdobím, pro psychický či mentální růst jedince, je právě období puberty. Zážitky získané v tomhle období, působí dvojnásobně. Ovlivňují naše chování, tvoří v nás člověka. Naše pubertální minulost má za následek, jací budeme v dospělé budoucnosti.
