Ztracený ráj - strana 27
Copak jsou ty schody jejich? Mysleli jsme si. Kostel ať si klidně narvou do špic, ale ze schodů nás nedostanou. Schody přece patří všem, tak proč si je přivlastňují? Bouřili jsme se. Však postupem času, začalo všechno utichat a možná, že by nám za pár týdnů dali pokoj, kdyby se, jako vždy, nenašla jedna taková urejpaná modli-bába, která musí mít za každou cenu pravdu, okolo které se točí celý svět, která do všeho strká ten svůj nos, která nenechá nic na pokoji. Zkrátka všechno by dopadlo dobře, (pro obě strany), kdyby se do toho nevložila tahle bába provokatérka.
Pustila se do nás. Možná si na nás chtěla zchladit žáhu, když jí režim a strana potlačovali tu její víru, možná měla doma sexuální problémy s teplákovým penisem, kdo ví? Ale nás její problémy nezajímali. Však dělala to. Udělala, co dělat neměla. Měli jsme toho právě dost. Kdosi ji poslal do …, doslova někam. Chvíli zůstala stát s hubou dokořán, jako když ji opaří a pak rudá v obličeji jako vařený rak, utíkala po schodech někomu žalovat. Ty padesáti-metrové schody vyběhla doslova jako mladice. Ani se nezadýchala. Tu měl tenkrát vidět její doktor, ke kterému chodila s tlakem a z klouby. Ten by se divil. Kde je její bušení srdce, kde její dýchavičnost a co teprve její revma. Už by jí ani aspirin nepředepsal, natož lázně.
Ze starého faráře jsme strach neměli. Byl to takový rozklepaný dědula, co byl rád, že stojí na nohách, jen marioneta na drátkách církve, a z mladým jsme byli zadobře. Tedy někteří. Ti, kteří k němu chodili na návštěvy a popíjet. Ne, já mezi ně nepatřil. Tohle nebyla moje parketa. Pro mě bylo náboženství, víra a církev … No, nebudu se k tomu vyjadřovat. Zkrátka, řekněme, že jsem byl víc jak ateista.
Samozřejmě, že jsem byl pokřtěný. To souhlasí. Jsem rád, že si toho někdo všimnul, aspoň je vidět, že to někdo čte. Ale také vám zajisté neuniklo, že zde šlo, z mé strany o křest nedobrovolný. Copak jsem tenkrát věděl, co čeho lezu? Vždyť mi bylo šest a půl. Já se na to dívám jen jako na formalitu, jako zdvořilost vůči starému zvyku. Ale jak je vidět, někdo to bere smrtelně vážně. Asi stejně vážně jako ta svíčková, usouložená bába, co ji kdosi z nás poslal dolů, do podbříška. Tedy do jejího, tedy do ženského podbříška, protože, že ta …, pochybuje, že nějaké podbříško ještě měla. Možná ho musela odevzdat, možná ho chtěla odevzdat, možná nikdy žádné neměla.
Byl klid před bouří. Nevěřili jsme, že z toho bude někdo něco dělat, ale od mladého faráře nám ti, co k němu chodili, donesli, že to bude mít dalekosáhlý dopad. Mělo. Ale dopadlo by hůř, kdyby měli tu moc, co mají dnes. Vlastně nemělo. I tak bychom na to káleli.
Šli na to od lesa, ne od kostela. Udání nepřišlo z farnosti, ale z výboru, (dnes se tomu myslím říká městský úřad). Uražená modli-babka zřejmě nedbala rad toho jednoho z nás a nešla do podbříška, ale na NV. Dobře věděla proč. Z církevní stížností by nikdo nic nedělal, tím méně vedení naší školy, ale pokud šlo o výbor, panečku, to už bylo na pováženou. Za tím stál okres, strana a všechny další instituce ústředně-polické.
A bylo zajímavé, že takový dva rivalové, že takový nekompromisní sokové, mohou být v tak těsném kontaktu. Vždyť to byl problém faráře, či spíš jeho farnic, přesněji řečeno, jen té jedné provokatérky. Ale jak bylo vidět, i tenhle odvěký nepřítel strany umí režim i stranu samotnou, jak se patří využít. Rázem se z toho stal problém výboru, památkové péče a rušení veřejného pořádku. Což nemělo daleko k přečinu a k potírání ze strany veřejné bezpečnosti. A církev byla, jako obyčejně, z obliga. (To se jí podobalo.) Hodila svoje problémy na záda těch, s nimiž se nepřátelila.
Dopis, který přišel z městského národního výboru na stůl ředitele naší školy, se netýkal nikoho jmenovitě, ale nás všech. Tedy i těch, co o ničem nevěděli. Vůbec v něm nešlo o kostel a o ty staré čarodějnice převlečené za „mystické nevěsty“. Byl vyhlášen absolutní zákaz zdržování se na schodech pod kostelem, což prý byla kulturní památka z kteréhosi století, platil, bez vyjímky, pro všechny. Víc se s námi nikdo nemazlil. Prohráli jsme, ale neklesli na mysli.
Našli jsme si jiné místo, odlehlejší. Co nejdál od lidí, a od takových provokatérek. Nahoře nad městem, na hranici lesa, v místech, kde v dobách, dávno minulých, bylo středověké popraviště a kde upalovali všechny, jež se stavěli církvi, jež jí byli trnem v oku, jež se stali, z jakéhosi důvodu, nepohodlní. (Jaká podobnost s režimem.) Tam nahoře nad městem, stála zastřešená, zděná vyhlídka. Tohle místo bylo pro nás jako stvořené. A nejen kvůli těm, jež zde byli upáleni, jež položili své životy, právě kvůli takovým teplákovým „čarodám“. Tohle místo bylo natolik odlehlé, že „Na vyhlídce“, nikomu vadit nebudeme, nikoho nebudeme rušit. Město bylo tak daleko, hluboko pod námi, vzdáleno veškerému našemu počínání. Pod námi se jen klikatila cesta, na které se konaly každoroční světoznámé závody vozů do vrchu.
Nikoho jsme nerušili, nikomu jsme nevadili, i když to bylo trochu z ruky. Ale byli jsme mladí a tak jsme se s tím vyrovnali, tak nějak jsme se s tím sžili. Navíc kolem byl jen les, což bylo ideální místo pro ty, jež si potřebovali odskočit. A to prosím nejen kvůli vyprázdnění se. No, ono se vlastně i v těch jiných případech, jednalo jen o jistý úkon vyprázdnění se tou samou částí chlapeckého těla. Nakonec nám tam bylo líp, než na schodech před kostelem. A jestliže měl někdo chuť se pohádat, stačilo chvíli postát před kostelem, až se objeví nějaká rejpalka.
Být od neděle do pátku zavřený v jednom baráku, v jedné cimře s tolika horkými hlavami, s tolika podobných jako já, dnes bych byl z toho asi na pupínky, ale tenkrát, jsem se na to díval jaksi jinak, ale nebylo to jednoduché. První měsíce prvního roku jsme se jen rozkoukávali, další měsíce se poznávali a ke konci jsme toho měli plné kecky.
Každý den, pořád ty stejné tváře, jen zdi kolem nás se měnily. Internát, škola, dílny, jídelna. Pořád dokola. Z dnešního pohledu se to zdá být šílené. Ale mladý mozek si prý zvykne na cokoli, najde si v tom chaosu jednotvárnosti systém, aby nezblbnul či nezešílel. Ale výjimka potvrzuje pravidlo. Jeden z nás skončil v léčebně pro psychicky nemocné. Nezešílel, jen se psychicky zhroutil. Což nemá daleko ke zbláznění. Ale myslíte, že to někoho trklo? Kdepak. Týrali nás dál. Co je jim do toho? Jeden případ. Pche. To je mizivé procento. Povolená ztráta. Padlí, jež se nepočítají.
Bylo to hrozné zjištění, že se takhle může někdo sesypat. Vždyť nám bylo šestnáct? Ale hlavně, že jsme si za pár let mohli říct, že se s námi život nemazlil. Co z toho? Teď bylo teď, a ne za pár let, a my byli vystaveni nepříjemnému počínání ze strany osudu. Nepěknou tvář nám ukázal. Samozřejmě, život jde dál a my s ním. Dnes je to už jen vzpomínka, při které mi vstávají vlasy na hlavě, ale tenkrát, to možná, a nejen na mě, mělo obrovský vliv. Nebyl to jen dojem, bylo to pochopení.
Bylo nás najednou o jednoho méně. Odešel z našich řad. Zmizel v pavilonu pro mentálně choré. Zbylo po něm jen prázdné místo, které se už nikdy nezacelilo. Šlo s námi dál. Bylo to jako všudypřítomná černá díra. Nepřekážela, jen tam zela, poutala na sebe naši, nebo možná jen moji, pozornost. Jako díra po vyraženém zubu. I když si časem na ni jazyk zvykne, nikdy nezmizí. Je tam.
První šok pomalu mizel s časem a já si posléze uvědomil, že to, po čem jsem už jako dítě toužil, totiž po kamarádech, že mám najednou nadbytek. O víkendech jsem se s kamarády okopával na stadionu a přes týden jsem byl součástí obrovského kolektivu. Té obrovské masy složené ze samých kluků. V tom okamžiku jsem začal zjišťovat, že ta má část, bažící po společnosti, je najednou společnosti nabažená.
Tím pádem, když byla má odvěká touha naprosto uspokojená, objevila se další, jiná touha. Touha mého dalšího já. Toho já, které touží po samotě. Jak by ne. Každý den být přítomen tomu davu, to jednoho otráví. Však jsem to kompenzoval tím, že každou vhodnou příležitost, jsem vyrážel do lůna přírody a pokud to nešlo, aspoň jsem si vylezl na svůj strom a kochal se samotou.