Rok žita - strana 17
Pantáta se vracel zpátky z města a padající sníh mu znepříjemňoval cestu. Aspoň, že Šohaj nejančil. Když přijel k mostku, bylo mu divné, že ještě není prohrnut. Nechtěl nic riskovat a tak nechal stát Šohaje i s povozem na cestě a šel se podívat co se děje.
Jen co otevřel vrata, spatřil Šerifa a Honzu, oba potřísněné krví, jak do sebe lijí slivovici. Chvatným krokem proletěl dvorem a už stál u nich, nevěda, co si myslet.
Honza jen spolkl švestkový destilát a vše pantátovi vyložil. Pantáta zahromoval a dodal.
„Nic naplat. Honzo! Sedni na kolo a jeď do města pro Březinu a vše mu řekni. Ale pozor! Klouže to! My ji zatím musíme co nejrychleji vytáhnou. Aspoň že není teplo.“
Honza sedl na kolo a stopou vyjetou vozem ujížděl k městu. Šerif s pantátem proházeli cestu přes mostek a závratí, a pak mohl pantáta vjet s povozem do dvora. V rychlosti složili prázdné konve, odvezli vůz na místo a Božka odvedla Šohaje do stáje, kde ho odstrojila, uvázala ke žlabu a vytřela do sucha.
Hnědku odvedl pantáta přes zahrádku do sadu a pak kolem Ztracenky přes výběh pro slepice až k samému kraji náhonu. Tam ji uvázal ke starému kůlu, jež kdysi býval plotem a s šerifem prošli náhonem až k mrtvé kravce, kterou překulili na starou plachtu a druhou půlkou plachty ji zakryli. Takto ji dotáhli až ke kraji náhonu, a plachtu uvázali za Hnědku k brdíčku, a ta vše odtáhla přes sad a zahrádku na dvůr.
Ještě štěstí, že pan Březina je důchodce. Jinak by ho Honza doma nezastal. Když mu Honza vše v rychlosti vylíčil, ten nemeškal popadl vercajk, sedl na kolo a spolu s Honzem ujížděli ke statku.
„Dobrý den. Tak jsem zase tady. Už jsem tady dlouho nebyl.“ pokusil se příchozí řezník o žert. Opřel kolo o zeď, koženou brašnu položil na starou dřevěnou lavici, sundal kabát a položil tamtéž. Potom zamířil k jalovici ležící na plachtě uprostřed dvora, v místech, kde včera skonala obě prasata.
„Čistá rána. Ta se dlouho netrápila.“ poznamenal pan Březina, když uviděl zčernalou řeznou ránu na krku.
Honzovi před očima proběhl onen okamžik. Po zádech mu přeběhl mráz a nohy se ještě chvěly. Znovu uviděl svou ruku s nožem. Znovu ucítil pach krve. Nebyl žádný slaboch, vždyť podříznout dobytčeti krk, k tomu je zapotřebí hodně odvahy, ale když mu po tom všem shonu došlo, co udělal, nebylo nejlíp.
Síla čtyř chlapů byla zapotřebí k vytažení jalovice až pod střechu průjezdu. Nikdo by nevěřil, že může být kráva tak dlouhá, že se může tak natáhnout když se pověsí. Zadní nohy měla skoro až u trámu pod střechou a tlamu s vyplazeným jazykem těsně nad zemí. Obě přední nohy jí bezvládně visely v nepřirozeném úhlu. Obě byly zlomeny.
Dvůr i statek se pomalu ponořily to podzimního soumraku, když byl do prádelny odnesen poslední kus rozbouraného dobytčete. Tam se vše vykostilo, maso se rozdělilo na menší kusy. Hlavu a kůži si odvezl řezník. Ty musí odevzdat na jatka, stejně jako oba včerejší krupony.
* * *
Druhý den ráno, když pantáta vyjel ze dvora s mlékem směrem k městu, Honza za ním zavřel vrata a pak naložil pytel s vnitřnostmi na sáně a vydal se opačným směrem, po hrázi bývalého rybníku, k lesu. Chvíli šel kolem jejich pole, na kterém žito čekalo pod příkrovem bílého nadělení, na první, jarní, teplé paprsky, aby dohonilo, co přes zimu zameškalo.
Honza šel dál, po proudu Ztracenky. Nikde ani živáčka. Rád chodíval tak sám. Nikde nikdo, jen chlad, ticho, křik vran a všudypřítomný sníh. I teď šlapal po hrázi ve vyšlapaných stopách, které nejspíš patřily šerifovi, který od nich vždy odcházel tímto směrem. Kdyby chtěl, mohl by podle stop zjistit, kam šerif odchází. Kde vlastně bydlí. Teď ho to napadlo zase. Už o tom přemýšlel dřív. Ale stejně mu nebylo jasné, kde se tady šerif vzal.
,Přicházel jak duch z lesa a zase v něm mizel? Na přízrak nevypadal. I když, kdo ví? Vždyť nejbližší vesnice nebyla blíž, jak pět, šest kilometrů každým směrem. A že by chodil do města a takovouhle oklikou? Budu se ho muset na to nějak šikovně zeptat.‘ s tou myšlenkou vyšel na uježděnou cestu, kde se mu šerifova stopa ztratila.
Tak Honza přestal sledovat ztracenou stopu a vydal se po mostě přes Ztracenku a zanedlouho sešel z cesty na lesní pěšinu, jež se s mírný stoupáním klikatila lesním porostem, pokrývajícím svahy starého lomu, ve kterém se Ztracenka ztrácela v hlubinách země.
Honza šel chvíli po vrstevnicích, chvíli stoupal svahem, až stanul na hřebenu, na cestě, která byla hranicí dvou lesních porostů. Po ní se dostal až na kraj lesa, do kterého se vklínilo úzkým pruhem pole a za ním začínal mladý smrkový porost. Honza vysypal obsah pytle a vydal se na zpáteční cestu.
Pole, na němž stanul nebylo pooráno. Pravděpodobně leželo ladem, jak se to obvykle dělávalo, aby si odpočalo a nabralo sil k vydání nové úrody. Honza šlapal nezoraným polem, na němž ležela vrstva sněhu, dosud netknutá lidskou nohou a ze stop po zvěři se pokoušel číst.
Když se rovina pole počala svažovat, Honza neodolal pokušení, a tak jako v dětství, usedl na sáně a pustil se z kopce dolů. Sníh však nebyl uježděný a kopec taky nepatřil zrovna mezi nejprudší, proto jízda na saních byla spíš výletní projížďkou, než nějakou zběsilou jízdou. A to se musel sem tam ještě odrážet. Občas se ozvalo zaskřípání, to jak se pod Honzovou váhou propadaly sáně nevelkou vrstvou sněhu až na hliněný povrch.
Když se ocitl dole pod svahem, sáně samy zastavily. Chvíli tak seděl a koukal se do prázdna a přemýšlel o tom, že celou cestu nikoho nepotkal. Ne, že by tak toužil po lidské společnosti, spíš naopak, ale kromě vran a pár kusů srnčího, se setkal jen s několika zajíci a jinak nic. Připadal si jako v pusté zapomenuté krajině.
