Cesta - strana 24
Nečekaně přišel a byl tu. Nebylo mnoho času o tom, přemýšlet. Nevěděl, zda si to budou nějak ověřovat, nebo zda jde jen o formalitu. Nechtěl nic ponechávat náhodě. Kdyby si nějakou adresu jen vymyslel, mohlo by se mu to později vymstít. Musí napsat adresu, kterou si bude pamatovat. Vždyť ta ho může provázet jeho dalším nezbytným zbytkem života, stejně jako jeho jméno.
Uvažoval rychle. Neznal pravého Hanse Bergmana tak dokonale, aby znal jeho adresu, ale vzpomínal si jak často vyprávěl o svém rodném kraji, o řece, která protékala jeho vesnicí i na jméno té vesnice si nakonec vzpomněl. Bylo rozhodnuto. Pod jméno Hanse Bergmana s datumem narození, připsal ještě jméno vesnice, ze které původní Hans Bergman pocházel.
Primář se na Hanse usmál a pochvalně pokyvoval hlavou nad Hansovou prozíravostí. Asi mu poděkoval a sestra ho v tom pojízdném křesle opět odvezla zpátky na pokoj. A dny šly zase jeden za druhým a jeho zranění mu pomalu dovolovalo chodit. Brzy bude moci odejít. Jen nevěděl, proč za ním ještě nepřišel někdo, komu by mohl konečně všechno vysvětlit, a také se dozvědět něco, co sám potřeboval. Hlavně co předcházelo tomu, že se ocitl zde.
Ale dočkal se. Nebylo to pravda hned, nějaký týden to trvalo, ale dočkal se. Pár dní před jeho propuštěním z nemocnice, se v primářově kanceláři setkal s mužem ve slušivém obleku. Tentokrát tam Hans přišel po svých a nemusel se tam nechat potupně přivést, však nevěděl, jak se spolu dorozumí. S lékařským personálem se nejednou dostal do nejrůznějších situací, ale oni s ním měli trpělivost. Dělal si však zbytečné starosti.
Primář jim taktně přenechal svou kancelář. Pomohl Hansovi posadit se a odešel. Hans seděl a sledoval muže sedícího za stolem, přehrabující ho se ve spoustě papírů. Mlčel. Ani Hans neměl důvod mluvit. Nač také.
Hans seděl a mlčky pozoroval toho muže a vnitřně se usmíval. Znal tohle gesto, které mělo navodit tu správnou atmosféru před jednáním. To, že se přehraboval v těch papírech, nebylo samo o sobě důležité. Mělo to jen vzbudit zdání důležitosti a ukázat kdo je zde pánem a kdo kmánem, kdo bude koho poslouchat.
,Jenom si hré na očenyho. Na mě to neplati. Nebodo ze sebe dělat kašpara. A sténě, deť te bes mě ani nerozoměl.‘ pomyslel si a nechal ticho houstnout.
Muž si posunul brýle na špičku nosu a přes jejich obroučky na Hanse zkoumavě pohlédl.
„Tak vy jste Hans Bergman? Souhlasí?“ promluvil ten muž překvapivě čistou češtinou.
Hansovi spadla brada a koukal jako u vytržení. Po tolika dnech, jež kolem sebe slyšel jen slova, jímž vůbec nerozuměl, nevěřil vlastním uším. Byl to balzám pro jeho sluch. Cítil jak mu ta slova dělají dobře. Byl tím tak vykolejen, že jeho vlastní slova mu uvázla v krku. Jen kýval hlavou, že to souhlasí.
„Podle vaší adresy jsem usoudil, že jste Čech. Je to tak?“
Hans na něho hleděl a nechápal, proč se vyptává na věci tak samozřejmé, jako, že ve dne je světlo a v noci tma.
„Rozumíte mi pane Bergman?“
„Baže rozomim. A všemu, co ste povdal. Jenom mě zaráži, proč bech neměl bét Čech?“ dostal konečně ze sebe Hans.
„Nebo si meslite, že patřim k těm?“ dodal a hlavou ukázal neurčitým směrem, tam někam, kde jak předpokládal, by mohlo být německo.
„Ne, to si opravdu nemyslím, ale uvědomujete si, kde jste?“
Hans na něho vykulil oči a uvažoval, jestli není v blázinci a jestli tohle není jeden z pacientů.
„Ne, ne. Počkejte, vy mi nerozumíte. Chápu, že moje otázka ve vás musela vyvolat úžas, který vám kouká z očí.“ řekl rychle ten muž, když viděl, že Hans se nadechuje k odpovědi na, pro něho, nejapnou otázku.
„Vím, vím. Jsme v nemocnici, ale copak vám nebylo divné, že kolem vás všichni mluví jazykem, kterému nerozumíte?“ rychle se opravil ten muž za stolem, aby nevypadal jako blázen.
„Proč be mě to mělo odivovat? Našle mě společně s tim spojeneckym dustojnikem a tak mě automaticke vodvezle k nim do spojenckyho špitálo.“ odpověděl obratem Hans, aniž by se nad tím nějak pozastavoval.
„Bel sem bez sebe, takže nemohle tošet gdo so. Až včil, gdež sem promlovil.“ vypověděl Hans svou teorii, kterou považoval za jediné možné řešení.
„Shledávám, že máme před sebou dlouhý den. Jestli vám to nebude vadit, řekněte mi prosím vše, co předcházelo tomu, než jste se sem dostal. Ne, nelekejte se. Nejde o žádný výslech, ale rád bych měl v tom všem jasno. Dobře?“ rezignovaně promluvil zas ten muž a ležérně si rozepnul sako.
Nadřazenost a vysoká hra na takt, byly rázem ty tam. Hans věděl, že to tak nakonec muselo dopadnout. Každé takové, podobné, jednání začíná a končí stejně. Hans chvíli mlčel a souhlasně přikyvoval. Přemítal kde začít a kolik toho prozradit a pak začal pomalu mluvit. Muž za stolem ani nemukl a jen poslouchal. Sem tam si jen udělal poznámku a pozorně sledoval Hansovo vyprávění.
Hans mluvil a snažil se říci všechno, co uznal za vhodné a za důležité, až do té doby, než jak se domníval, ztratil vědomí. Že byl členem ilegální domobrany, jak se ke skupině dostal, proč ji tak narychlo opustil a co bylo před tím, s tím se zatím nehodlal svěřovat, dokud nebude mít dostatečnou důvěru. A tu, jak se před časem přesvědčil, není radno přeceňovat. Kdo ví, jak to tam venku, všechno nakonec dopadlo. Musí myslet na zadní vrátka.